Zemní plyn lze nejčastěji nalézt v pórovitých horninách. Jeho naleziště bývají ohraničená vodou a nepropustnými vrstvami hornin, nejčastěji břidlicemi. Většina světových zásob zemního plynu se nachází v hloubce kolem tří až osmi kilometrů. Ložiska zemního plynu lze nalézt nejen na pevnině, ale i pod moři a oceány.

Světové zásoby zemního plynu

Světové zásoby zemního plynu jsou odhadovány na 511 tisíc miliard kubických metrů. Životnost těchto zásob se podle odborníků pohybuje kolem 200 let. Největší ložiska zemního plynu se přitom nalézají na v Rusku, v Perském zálivu, v Alžírsku nebo v Severní Americe.

Zemní plyn se však například těží i v Nizozemsku, jež je nejvýznamnějším západoevropským dodavatelem zemního plynu, nebo v norském sektoru Severního moře. Například ze Severního moře vytěžený zemní plyn proudí na pevninu soustavou podmořských plynovodů, které vedou na území Německa.

Fosilní paliva

Zemní plyn, který je v současné době využíván jako zdroj energie i jako surovina pro chemický a palivový průmysl, se v podzemí nachází buď samostatně, nebo společně s ropou či černým uhlím. Ve druhém případě tak mluvíme o zemním plynu naftovém, který se tedy v průběhu tisíců let nahromadil nad vrstvami ropy (případně vody), nebo o zemním plynu karbonském, který vznikal v průběhu dlouhodobé přeměny prvohorních rostlin na černé uhlí a který se vyskytuje právě v ložiscích černého uhlí.

Právě černé uhlí, ropa a zemní plyn se řadí k významným fosilním palivům. Jedná se tedy o nerostné suroviny, jež vznikly v minulosti přeměnou odumřelých rostlin a živočichů za nepřístupu vzduchu.

Vlastní těžba

Zemní plyn naftový se těží vertikálními vrty, které jsou vedeny přímo do pórovitých vrstev ložisek nacházejících se jak na pevnině, tak pod mořským dnem. Tato ložiska se nacházejí zpravidla v hloubce do tří kilometrů pod povrchem, v některých oblastech se však zemní plyn naftový těží mnohem z větších hloubek, a to až z osmi kilometrů.

Zemní plyn karbonský se bezprostředně uvolňuje při samotné těžbě černého uhlí. Proto musí být z bezpečnostních důvodů odsáván jako tzv. degazační plyn. Zemní plyn karbonský se však těží také přímo vertikálními vrty z uhelných slojí.

Druhy těženého zemního plynu

Těžený zemní plyn se podle svého složení rozděluje celkem do čtyř základních skupin. V prvním případě jde o zemní plyn suchý (chudý), který obsahuje vysoké procento metanu a nepatrné množství vyšších uhlovodíků. Dalším druhem je zemní plyn vlhký (bohatý), jenž v sobě kromě metanu zahrnuje vyšší podíl vyšších uhlovodíků.

Třetím druhem je zemní plyn kyselý, pro něhož je typický vysoký obsah sulfanu (H2S). Čtvrtým druhem je pak zemní plyn s vyšší obsahem inertů – jde především o oxid uhličitý a dusík.

Technologie čištění

Přírodní zemní plyn je nutné po jeho vytěžení upravit na takovou kvalitu, aby jej šlo dále bez případných úprav komerčně využívat. Dochází tedy k technologii čištění, která je závislá na konkrétním složení plynu. Zemní plyn se tedy po těžbě suší, zbavuje se prachu, anebo se případně odstraňují vyšší uhlovodíky či sirné látky.